WWG – World Webphoto Gallery

Výběr jazyka

englishčesky

Zdeněk Thoma obdržel Řád Vycházejícího slunce

10. 07. 2017

Vážený pane Zdeňku Thomo,

jako profesionální fotograf jste znám svým vztahem právě a zejména k Japonsku. Co bylo, prosím, prvotním impulsem Vaší celoživotní lásky? Čím Vás Japonsko okouzlilo?

Jak asi víte, prodělal jsem v roce 1970 se třemi kamarády dobrodružné putování autostopem napříč Asií s cílem na Světové výstavě EXPO 70 v japonské Ósace. Jenom do Singapuru jsme se protloukali pět měsíců s rozpočtem dva dolary na osobu a den.
Tato dlouhá cesta ovlivnila nejen můj pohled na svět, ale i na vlastní život. Zvláště Japonsko se mi vrylo hluboko pod kůži, byl jsem jím omámen, zmaten, očarován.
Předsevzal jsem si tenkrát, že se do Asie budu znovu a znovu vracet. Japonsko se mi stalo životní láskou. A proč?  Nejen pro svoji úžasnou horskou a pobřežní krajinu, starobylé zahrady, ale především pro jeho obyvatele, kteří ač oběma nohama stojí v jedenadvacátém století, s velkou radostí a nasazením dodržují tisícileté tradice a slavnosti. Vždycky tvrdím, že na Japonsku jsou nejzajímavější sami Japonci. Při svých fotografických toulkách Japonskem jsem měl příležitost se setkat s množstvím lidí rozličných povolání a společenských vrstev. Mnozí z nich mi otevřeli nejen své domovy, ale i svá srdce. Stali se mými přáteli na celý život.

 
Můžete pro návštěvníky Galerie WWG.CZ slovy popsat svoji "japonskou" fotografickou tvorbu?

Jak už jsem řekl, Japonsko mně doslova uchvátilo. Hned od první chvíle jsem jím byl okouzlen, doslova jako Odysseus zpěvem sirén. Manželka si mě dobírá, že to způsobily široké úsměvy spanilých japonských dívek, ale v tomhle se mýlí. Japonsko cizincům nabízí překotný moderní život ohromujících velkoměst, půvabné vesničky i nádhernou ostrovní krajinu s divokým skalnatým pobřežím. Nechybí mu ani vysoké hory… Fascinovaně jsem jezdil z místa na místa, velmi často stopem a fotil jako o závod.  V poslední době jsem pak měl v kapse i útlou knížečku Úzká cesta do vnitrozemí od básníka a tuláka Macua Bašóa (1644–1694) a šel po jeho stopách, do míst, která ho inspirovala k jeho slavným haiku. Cítil jsem se s ním spřízněn, vždyť i ve fotografii jde o zachycení prchavého okamžiku, ztvárněného tak, aby ještě dlouho, kdy děj proběhl, na člověka zapůsobil neopakovatelnou atmosférou. Posuďte sami:

„Cesta vprostřed hor,
Ve vůni trnek stoupá
slunce nad obzor“

Nejvíce mě oslovilo staré císařské město Kjóto s jeho památkami, především pak s jeho svébytnými zahradami, které se postupem času staly jedním z mých životních fotografických témat.
Pokud jde o výstavy fotografií, tak si vedu statistiku poměrně přesnou. Za dobu 47 let od svého návratu z první cesty do Japonska jsem vystavoval různé soubory fotografií ve 160 galeriích a muzeích v Česku a v zemích střední Evropy. Ze dvou třetin to byly soubory fotografií z Japonska, například Kouzlo japonských zahrad, Chuť čaje=chuť zenu, Oslnivé barvy japonského podzimu…Poslední výstava se jmenovala Kouzelné Kjóto a shlédli ji diváci v létě 2016 na Staroměstské radnici v Praze. Rád poskytnu své soubory k vystavení na dalších místech.
 


Jste znám nejenom jako fotograf, ale i vydavatel knih se svými fotografiemi. Můžete o této Vaší vášni pohovořit?

Začal jsem se psaním cestopisů (Toulky po Japonsku, 1980, Země bohů a démonů, 1985), ale vždy jsem se staral, aby v nich byla obsažnější fotografická příloha. Japonská mozaika (2002), to už je vyloženě fotografický cestopis. Texty k poslední z nich napsala manželka. První velkou obrazovou publikaci Umění japonských zahrad jsem vydal v Artii ve třech jazykových mutacích už v roce 1981. O zahradním umění Japonska a Číně, ikebaně a bonsajích jsem pak vydal dalších pět knih. Některé obrazové publikace, jako například Svět tibetského buddhismu, a Tibet – země pod ochranou bohů, jsem realizoval ve spolupráci s jinými fotografy. Jedna kniha mi dokonce vyšla v Japonsku, jsou to Lidové kroje Československa.
 
 
Počítám správně, že jste vydal dvacet devět publikací, jejichž tématem byla Česká republika, Praha, Tibet a právě Japonsko?

Myslím, že je to správné číslo, i když některé knihy vyšly v různých překladech, hlavně do angličtiny, němčiny a francouzštiny, ale to nepočítám. Knih, které se týkají Japonska, je asi deset. Nesmíme ale zapomenout na Nepál, to je moje druhá láska a té zemi jsem také věnoval dva cestopisy a jednu obrazovou publikaci Nepál – země pod Himálajem, s texty manželky Soni Thomové, která dokonce získala ocenění Nejkrásnější kniha roku 1996. Manželka je také podepsána pod většinou produkce z České republiky. Týká se to například historických měst, hradů a zámků, domovních znamení, magických míst a podobně. Většina z nich dostala Cenu Miroslava Ivanova, stejně jako obsáhlá kniha Příběh čaje, jež mezi milovníky čaje získala přízvisko „čajová bible“…
 

Nerad bych zapomněl právě na Vaši lásku k čaji, kterou jste nemohl obrazově i textově opomenout....

Vztah k čaji se u mne vyvíjel postupně. Ve všech asijských zemích se s čajem setkáte na každém kroku, je to levný a bezpečný zdroj tekutin a v horku i překvapivě osvěžující nápoj.  V každé zemi se pije trochu jiný čaj, v jiných šálcích, a jiným způsobem. Postupně jsem čaji přicházel na chuť. A protože jsem se do Asie neustále vracel, začal jsem cíleně fotografovat věci kolem konzumace, sbírat zkušenosti, a odtud už byl jen skok k myšlence udělat velkou knihu o čaji. Na knize se texty podílel i syn Michal, avšak největší kus práce odvedla moje žena. Příběh čaje vyšel v roce 2002, je to tlustá kniha o 400 stránkách a více než 400 ilustracích. Dodnes se jí přes poměrně vysokou cenu prodalo přes 13 000 výtisků. Na knize jsme pracovali několik let a nebylo s námi v té době k vydržení, byli jsme do čajové tématiky ponořeni až po uši, každý náš hovor skončil u čaje.

Čaj má za sebou více než tří tisíciletou historii a kulturní vývoj.  Bez nadsázky se dá říct, že ovlivnil nejen životní styl nespočtu lidí, ale i dějiny mnoha států. Má stovky rozličných chutí a vůní, je to nápoj dokonalé harmonie a lidského souznění. Hezky to vyjádřil jeden z největších současných čajových mistrů Sóšicu Sen XV.: Nad miskou čaje lze dosáhnout opravdového míru, a mírumilovnost, která z misky čaje vyzařuje, lze sdílet.


Záminkou a důvodem našeho rozhovoru bylo udělení japonského vyznamenání. Kdo jej uděluje, v jaké společnosti se nyní obrazně řečeno pohybujete?

Řád Vycházejícího slunce mi letos v dubnu udělil japonský císař Akihito a v červnu mi ho předal japonský velvyslanec v Praze. Tento řád získalo od roku 1875 přede mnou pouze 12 Čechů.
Získala ho například gymnastka Věra Čáslavská, řada japanologů jako například profesorka Vlasta Winkelhoferová a kunsthistorička z Národní galerie Helena Honcoopová.
Samozřejmě mám radost, že moje celoživotní práce, která mi, konec konců, přinášela jen potěšení, byla nějakým způsobem oceněna, ale nohama jsem zůstal na zemi a pohybuji se stále ve společnosti přátel naladěných na dobrodružné cestování do asijských zemí, lidí, kteří mají rádi Japonsko i Himálaj, a také mezi těmi, kteří fotografují tamější krajinu v proměnách světla a obyčejný život lidí.

Děkuji vám.

Jiří Heller

Web autora - Zdeněk Thoma

Více o autorovi - Wikipeidia

zpět

Partneři galerie

Mediální partneři

Provozovatel galerie

Mediální partner