Birgus Vladimír

Birgus Vladimír

O autorovi

Vladimír Birgus
Použití barevného filmu přináší do fotografie většinou až příliš mnoho reality, zobrazené v celé její barevné škále. Jinak to vypadá na fotografiích Vladimíra Birguse: barva se tu naopak stává faktorem, jenž vnáší do obrazu abstraktní prvek. Velké plochy dominantní barvy způsobují, že snímky získávají nereálné prvky, které připomínají spíše abstraktní malířství než nemanipulovaný obraz skutečnosti. Přestože autor využívá možnosti budování prostoru pomocí soustavy plochých geometrických skvrn, jeho práce jsou demonstrativně čistě fotografické. Ignorují pravidla malířské kompozice tím, že nechávají mimo záběr části postav a věcí, lámou perspektivu, protože za sebe kladou velmi blízké a velmi daleké prostorové plány.
Spojení prvků abstraktního obrazu a kvazireportáže v jednom snímku přináší zvláště intenzivní efekt nereálnosti obrazu. Fotografované postavy, které jsou obrazem velmi reálných osob zachycených při pohybu nebo uprostřed nějakého gesta, budí dojem, že jsou umístěny ve fiktivním prostoru abstraktního obrazu určovaného plochými barevnými skvrnami. Všední každodenní prostor ulice, na první pohled dobře známý, získává nový význam. To, co je pro nás známé a triviální, najednou představuje tajemnou a neznámou skutečnost.
V jakýchkoliv scénách, které vypadají na první pohled náhodně a nečekaně, objevujeme nejen nadreálný prostor, ale také zvláštní souhru forem. Dvě podobné ženské postavy, které kráčejí po chodníku v Chicagu, z nichž jedna je zachycena zezadu a druhá zepředu, působí, jako by byly zrcadlovým obrazem jediné osoby. Stíny dvou osob scházejících na fotografii s fragmentem Eiffelovy věže po schodech dolů, jsou jakousi zvláštní kopií ženy v červeném, která vychází nahoru. Vysoko na zdi nakreslená velká oranžová tečka na fotografii z Gorzówa „kopíruje“ tvar míče, s nímž si hraje malý chlapec. Vidíme také stín chlapce a míče, jenž se jakoby nachází v jiné skutečnosti, neboť míč není níž, jak by měl, ale výš, než je chlapcova zdvižená ruka.
Stíny na fotografiích Vladimíra Birguse hrají vždy významnou roli. Tvoří jakýsi jiný svět, souběžný se světem, v němž vládne světlo a barva, a stejně skutečný jako on. Na snímku z Rovinje, kde jsou na pravém okraji záběru tři stíny a před otevírající se temnou propastí ve středu fotografie, komponované mezi dvě zářivě červené plochy, je patrný fotografův stín, vidíme dva různé světy – svět světla a svět stínu, které se vzájemně stýkají, prolínají a násobí. Snímek tanečníka z Miami Beach ukazuje skutečné objekty a stíny, které tvoří dva téměř symetrické obrazy – podobně jako v zrcadlovém obraze, ve kterém jeden neúplně kopíruje druhého; stín může být jednou odrazem předmětu a jednou jiného stínu.
Vladimír Birgus je mistrem tvorby, která sugeruje spojení několika různých skutečností v jednom obraze. Podobného efektu je možno dosáhnout obvykle použitím fotomontáže několika negativů. Zde však jde o čistou, nemanipulovanou fotografii. Děj na snímku se obvykle odehrává v několika plánech. Každý z nich budí dojem, jako by byl přenesen z úplně jiného časového prostoru. Na snímku žonglérů z pláže v Barceloně třeba vidíme pět samostatně se pohybujících postav v odlišných časoprostorech.
Když se díváme na díla Vladimíra Birguse, které zachycují jakoby situaci uprostřed děje, může se nám na první pohled zdát, že představují scény, k nimž lze děj jednoduše dopsat, podobně jako by to byly jednotlivé obrázky filmu. Je to však jenom zdání. Takový pokus totiž ihned odhaluje chybějící vzájemnou provázanost mezi osobami a dějem. Fotografie působí, jako by spojovaly v jednom záběru obrázky z různých filmů. Představují jakýsi anti-film, který interpretuje realitu ne jako lineární následnost faktů, jež tvoří vazbu „příčina – výsledek“, ale jako koexistenci různých časoprostorových políček.
Fotografie Vladimíra Birguse, které vypovídají o existenci dvou souběžných „světů“, přinášejí skutečnější a pravdivější poznání než zdánlivě realistický film, jenž uměle spojuje nespojitelné střípky naší komplikované reality. V dalším, ještě hlubším významu tyto fotografie objevují jiný druh současné mnohosti světů. Tento dojem může vzniknout tehdy, sledujeme-li několik osob v náhodném hloučku anonymních kolemjdoucích: každá z nich v souladu se svým jedinečným svědomím vnáší svůj odlišný náhled na svět. Další význam těchto fotografií se týká tajemné podstaty skutečnosti, kde věci a stíny vytvářejí vzájemně se prolínající dva světy, řídící se nám neznámými pravidly. Nakonec ještě objevujeme jeden význam týkající se nejisté podstaty našeho vnímání, protože skutečnost se zde často zaměňuje s iluzí, a to, co vnímáme jako přímý kontakt, se může ukázat čistě vizuálním obrazem, v podstatě abstrakcí, kterou vytváříme, když chceme obsáhnout a uchopit realitu.

Elżbieta Łubowicz

Vladimír Birgus: Fotografie 1981-2004

Vilnius, Galerie Prospekto, 16. 9. – 10. 10. 2004 – Krakov, Měsíc fotografie, Galerie Camelot, 29. 10. – 11. 11. 2004 – Paříž, České centrum, 10. 11. 2004 – 8. 1. 2005 – Bielsko-Biala, Galerie fotografie B&B, 3. 12. 2004 – 3. 1. 2005 – Pardubice, Východočeská galerie, 20. 4. - 19. 6. 2005.
Vladimír Birgus zastává názor, že fotografie může vyjadřovat to, co neumíme vyjádřit slovy. Pokud s ním nebudeme polemizovat (tvrdíc, že celý náš svět je jazykový a to co nepopíšeme slovy, prostě neexistuje) a budeme s ním souhlasit, můžeme se pokusit popsat slovy to, o čem vypráví Birgus? Určitě ano. Ale i tak zůstane něco nedopovězeného, ponechaného naší představivosti. Jako na snímku z Chicaga (1998): žena v dramatickém gestu si zakrývá dlaní ústa. Nevíme proč – to, co je nejvíc zajímavé, jako by bylo ukryto. Místo toho nás Birgus mučí banální pouliční scénou. Ale jakou událost cíleně ponechal mimo záběr? Odehrávají se tam „dantovské scény“, nebo žena prostě zívá?
Interpretační pole těchto „nedopovězeností“ omezuje stín – neodlučitelný prvek téměř každé Birgusovy fotografie. Vrhaný před osoby nebo předměty nacházející se mimo záběr, poukazuje na to, co se tam děje. A je chabou náhradou světa, se kterým se nemůžeme seznámit. To je další prvek hry s divákem neustále mámeným sekundárními produkty, vedlejšími efekty. Přece stín může být matoucí, nedůvěryhodný, dvojznačný. A přece je u Birguse stín dvojmocným prvkem. Autor konstruuje svůj metaforický svět na základě protikladu světla a stínu. Idylická prosluněná scéna s dětmi z Tenerife (1999) je konfrontována se syrovostí zastíněné horské krajiny. Často nejsme schopni pochopit skutečnost, kterou nám odhaluje světlo, a přece jí vidíme a můžeme se ji pokoušet pochopit – stín nám takovou možnost nedává. Skrývá vše, co bychom měli spatřit, trápí nás svou nejednoznačností, tvoří hádankovou „krajinu temnoty“. Do takovéto krajiny se zdá směřují dvě ženy v Moskvě (2000): jedna je s tím již úplně smířená, druhá – nacházející se na hranici světů – se pokouší ještě na poslední chvíli načerpat trošku světla.
Fotografie Vladimíra Birguse vyžadují pozornost diváka, aby ze zdánlivého chaosu barev a postav, rozestavených jako loutky, objevil nevšední souvislosti a významy. Jak tvrdí samotný autor, barva na jeho snímcích ztrácí svou popisnost a začíná nabírat symbolického významu. Často celému záběru dominuje jedna barva – tímto způsobem Birgus vedle červené a žluté nejčastěji používá blankyt. Na snímcích z Miami Beach (2000), Melbourne (2004) a především z Doveru (1987) barva moře proniká rovněž člověkem, pohlcuje ho, jakoby zdůrazňovala jeho zcizení a bezmoc vůči živlu. Někdy zase, pro vyjádření dalšího významu, stačí malá barevná skvrnka – jako na snímku z Gorzowa (1986): zdá se, že obří kapka krve, namalovaná na zdi, každým okamžikem spadne na chlapce a vdechne nový život na dvorek, který se utápí v marasmu polské komunistické reality.
Vypadá to, že lidé na Birgusových fotografiích hrají nějaké absurdní představení: zaujímají zvláštní polohy a mají nejroztodivnější výrazy obličeje, jako by chtěli znereálnit svojí každodennost; vznést se na úroveň umělosti, aby dali nové významy situacím, ve kterých jsou účastni. Tyto snímky by se mohly bez problému tvářit jako reportérský záznam festivalu pouličních divadel. Bungee skokan na Krétě (2002), chlapec v Berlíně (1993), nebo děti na Tenerife (1999) – všichni se zdají býti vytrženi z kontextu, násilím vyhozeni a s pečlivostí smontování fotografem do nového, umělého světa. Proto nehybně stojí zbavení své individuality. Ale zároveň často lidé u Birguse představují nepokorný živel (Tunis 1999, Portsmouth 1987, Chicago 1998): jsou v pohybu, často běží, jako by se chtěli vytrhnout, utéci. Ale ne před objektivem, ale ze světa, který autor s takovou pečlivostí komponuje. Jenže právě na to Birgus čeká. Tento útěk je průvodním smyslem jeho snímku. Utíkání vnáší neklid, je svědectvím pokusu něco skrýt. Fotograf demaskuje úmysly těchto lidí, nedovoluje jim skrýt jejich osobní minulost – ponechává nás a ní svému osudu a tímto tvoří další sféru nedovysloveností a nevydovyřknutí.
Birgus obětuje spousty času a energie hledáním situací, které na fotografii získají cílený význam. Nebylo by jednodušší nahrát takovéto situace v uměle vytvořených podmínkách, kde proces vzniku snímku je možno mít pod absolutní kontrolou? Ne, protože síla Birgusových fotografií je v podstatné míře v tom, že autor ztrácí podstatnou část kontroly nad tvůrčím procesem. A on o tom zajisté ví. Jeho zdánlivě banální putování ulicemi s fotoaparátem je plně promyšlené vědomé hledání vlastních „možných světů“, které se stávají reálnými na okamžik, úplně náhodně a pouze v tom jednom. Ale paradoxně v místě, čase a zároveň v situaci fotografem přesně očekávané. Proto to, co vidíme na snímku, je kompilace náhody a cílevědomosti. Je to situace, které vznik si Birgus cíleně vynutil na skutečnosti, ale která je zároveň natolik náhodná, že by nemohla být čistě invenční inscenací, vzniklou třeba v ateliéru. V tom je unikátnost těchto fotografií.

Tomasz Czech, Krakov

Životopis

Vladimír Birgus
Narozen 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Vystudoval v letech 1973-78 obor literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a souběžně v letech 1974-78 mimořádně studoval fotografii na FAMU v Praze. Od roku 1978 byl odborným asistentem katedry fotografie FAMU (od roku 1994 byl docentem, od roku 1999 je profesorem), od roku 1990 vede Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Od roku 2001 je členem Evropské společnosti pro dějiny fotografie. Je vedoucím redaktorem sborníku Listy o fotografii, redaktorem časopisu Imago za ČR a stálým spolupracovníkem deníků Mladá fronta Dnes a Hospodářské noviny a časopisů Ateliér, Fotograf, Fotografie Magazín, Photonews, European Photography, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Měl přes 50 autorských výstav (např. Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Cheb, Opava, Liberec, Bratislava, Žilina, Varšava, Poznaň, Vratislav, Gorzów, Krakov, Kaunas, Vilnius, Amsterodam, Salcburk, Berlín, Mnichov, Siegen, Eisenach, Braunschweig, Paříž, Tours, Moskva, Kyjev) a zúčastnil se mnoha skupinových expozic. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, Muzea umění v Olomouci, Slezského zemského muzea v Opavě, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Muzea umění v Benešově, Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Evropského domu fotografie a Národní knihovny v Paříži, Muzea pro fotografické umění v Odense, Mezinárodního centra fotografie v New Yorku, Jokohamského muzea umění aj. Je autorem a spoluautorem řady knih, např. Město (Práce, Praha 1984), František Drtikol (Odeon, Praha 1988 a 1989), Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem a Braus, Heidelberg 1990), Encyklopedie českých a slovenských fotografů (ASCO, Praha 1993), Fotograf František Drtikol (Prostor, Praha 1994), European Photography Guide 6 + 7+ 8 (European Photography, Göttingen 1997, 2000, 2003), František Drtikol: Modernist Nudes (Robert Koch, San Francisco 1997), Jistoty a hledání v české fotografii 90. let (KANT, Prague 1996), Česká fotografie 90. let / Czech Photography of the 1990s (KANT, Praha 1998), Česká fotografická avantgarda 1918-1948 / Tschechische Avantgarde-Fotografie 1918-1948 / Czech Photographic Avant-Garde 1918-1948 (KANT, Praha a Arnoldsche, Stuttgart 1999, The Massachusetts Institute of Technology Press, Cambridge a Londýn 2002 – titul Nejlepší fotografická kniha let 1998-99 na mezinárodním festivalu Primavera Fotográfica v Barceloně, titul Nejlepší fotografická kniha ve střední a východní Evropě na 10. Měsíci fotografie v Bratislavě 2000, finalista Krasza Krausz Book Award v Londýně 2001, Golden Light Book Award za nejlepší knihu z historie fotografie vydanou v USA v roce 2002), Fotografie v českých zemích 1839-1999 (Grada, Praha 1999), František Drtikol / Photographer František Drtikol (KANT, Praha 2000), Akt v české fotografii / The Nude in Czech Photography (KANT, Praha 2000), Jaroslav Rössler (Torst, Praha 2001), Maestri della fotografia dell’avanguardia ceca negli anni Venti e Trenti / Masters of the Czech Avant-Garde Photography of the 1920’s and the 1930’s (Silvana Editoriale, Milano 2001), Jaroslav Rössler – fotografie, koláže, kresby (KANT, Praha 2003), Jaroslav Rössler – Czech Avant-Garde Photographer (The Massachusetts Institute of Technology Press, Cambridge a Londýn 2004). Sestavil sám nebo s Miroslavem Vojtěchovským, Janem Mlčochem, Pierrem Bonhommem a dalšími spolupracovníky řadu expozic, například Současná československá fotografie (Nieuwe Kerk, Amsterodam 1989), Československý listopad 1989 (Fotochema, Praha 1989, reprízy České Budějovice, Hradec Králové, Graz, Štrasburk a Norimberk), Československá fotografie současnosti, která se po premiéře v muzeu Ludwig v Kolíně nad Rýnem v roce 1990 dočkala osmi repríz v Evropě a dvou v USA, Česká fotografie 90. let, jež byla postupně uvedena v téměř 20 městech, Hořká léta - Evropa 1938-1947 očima českých fotografů (Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, 1995, reprízy Opava, Ostrava, Edinburgh, Londýn, Moskva a Berlín), Tělo v současné české fotografii (Mackintosh Gallery, Glasgow 1998, reprízy Londýn a Braga), Moderní krása - Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Národní muzeum katalánského umění, Barcelona, reprízy v Paříži, Lausanne, Praze a Mnichově), Akt v české fotografii (Císařská konírna Pražského hradu, Praha 2000 a Muzeum umění, Olomouc 2001, zúžené verze Moskva, Paříž, Cáchy, Poznaň, Wroclaw, Walbrzych, Opava, Bratislava), Jaroslav Rössler (Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 2001, reprízy Madrid, 2001 Brest 2002, Salzburg 2003, Frankfurt nad Mohanem 2004), Česká dokumentární fotografie (Leica Gallery, New York, 2002), Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě – Diplomové a klauzurní páce 1998-2003 (Dům umění, Opava 2003, Ostrava, Bratislava, Poznań, Kaunas, Cheb), Město v současné české dokumentární fotografii (Muzeum současné historie Ruska, Fotobiennale 2004, Moskva 2004).

Birgus Vladimír

Birgus Vladimír

Partneři galerie

Centrum FotoŠkoda

Dirkoma - jediný český výrobce dírkových komor AMSOFT

Mediální partneři

  Asociace profesionálních fotografů ČR ArtMagazin.euNikonClub Česká republika - Filip Molčan

WELLNESS BOOK

Provozovatel galerie

Mediální partner