World WebPhoto Gallery | Souralová Veronika

Souralová Veronika

O autorovi

Veronika Souralová miluje to, čeho se jiní štítí

Prosedí s fotoaparátem hodiny u mravenců, housenek a žab a je při tom v sedmém nebi

Veronika Souralová je nejen vynikající fotografka makrosvěta hmyzu, ale zároveň má zdravý nadhled a o své práci nefilosofuje s oduševnělým výrazem ve tváři. „Jak jsem se dostala k focení? Když se mi narodila Natálka a pak Víťa, řekla jsem si, že lepší je děti fotit než fackovat…“ Jako pyšná máma zvěčňovala ratolesti nejen při oslavách narozenin, ale i jak se učí na housle a flétnu, vymýšlela stylizované situace. Snímky jí otiskují časopisy, dostává ceny ve fotografických soutěžích. Pak začíná fotit i architekturu pro katalogy. Sama ale cítí, že to ještě není to pravé životní téma. Na rozdíl od mnoha podobných fotografických osudů, které ustrnou na věčném tápání, však přichází šťastná náhoda společně s vnuknutím. „Měla jsem zrovna novou digitální zrcadlovku a říkala si, jaké baráky či děti s ní zase udělám, když zavolal táta, jestli bych pro časopis Krkonoše uměla vyfotit mravence…“

Užovka vedle párků
Pro většinu z nás je svět drobné havěti, po které šlapeme a která po nás leze a občas i bolestivě štípne, nepřátelský a odpudivý. „Já jsem ale jako holka celé prázdniny trávila s tátou v maringotce na Mísečkách v Krkonoších a celá šťastná s ním prováděla odchyt ptáků a chodila po mraveništích.“ Tatínek RNDr. Petr Miles CSc je jedním z předních českých ornitologů, který se v současné době přeorientoval na výzkum mravenců.
Jinak se ale zabývá i jinými živočichy, chytá a kroužkuje ptáky…. „U nás doma bylo normální, že jsme v chladničce měli vedle párků živou užovku na pozorování,“ vzpomíná Veronika Souralová. „A když jsem pak začala chodit na rande, nosila jsem klukům ukazovat housenky ve skleničce. Když se jednou převrhla a housenky se rozutekly po chodníku, nápadník musel lézt po čtyřech a všechny do jedné sesbírat.“
Veronika Souralová pak vystudovala stavební fakultu a později se vdala za spolužáka Marcela, který založil dnes prosperující velkou stavební firmu. Mohla žít život jen pro něj a pro děti. „Ale protože mě to vždycky táhlo i k obrázkům, začala jsem pro manželovu firmu fotit stavby, naučila se dělat grafické práce na počítači, při tom jsem studovala na soukromých fotografických školách. V momentě, kdy ji však tatínek požádal o fotky mravenců a ona poprvé udělala na zahradě své krkonošské chalupy u Malých Svatoňovic (zde se mimochodem narodili bratři Čapkové) makro snímky, byla ztracená. „Najednou jsem věděla, že je to přesně to moje téma. Proseděla jsem u mraveniště hodiny, udělala jsem fůru fotek, které jsem hned na chalupě přetahovala do počítače. Jenže jsem zjistila, že snímky nejsou zcela ostré. Nevěděla jsem proč a ještě s kolegou, který profesionálně fotí, jsme pátrali po příčině, všude se vyptávali, dostali jsme padesát rad jak na to, ale ani jedna nakonec neseděla. A to jsem měla všechnu potřebnou výbavu, kvalitní zrcadlovku, speciální makroobjekitiv, makroblesk.“ Když už to vypadalo, že vyzkouší makroobjektiv jiné značky, přišla rada padesátá první. Příčinou může být použití vysokého clonového čísla objektivu, kdy lamely clony vytvoří tak malý otvor pro průnik světla na snímač, že díky specifickému ohybu paprsků pak není brilantně ostré nic. „Přitom jsem vysoké clonové číslo používala logicky, protože při focení z extrémní blízkosti dvou tří centimetrů je malá hloubka ostrosti a ta se právě dohání zacloněním…“ Veronika Souralová na sebe s makro snímky brzo upozornila. Vystavuje, začínají o ní psát média, vyhrává ceny, sama se stává porotkyní ve fotografických soutěžích. Během několika málo let se tak zařazuje mezi známá fotografická jména. Po mravencích se specializuje na motýli, v poslední době pak na žáby.

Krása vzešlá z ohyzdy
Když Veroniku Souralová fotografuje, vypadá to docela komicky. Sedí na bobku a objektivem honí cosi pro ostatní neviditelné. „Kolega mravencolog mě upozornil, že u zastávky autobusu v Praze Jinonicích zpozoroval mravence, kteří si díry do země chrání před rostlinami tak, že stébla obalují bahnem a ty pak uschnou. Šla jsem tam hned fotit, sedla si na bobek, když se ze zastávky ozval hlas: to ta ženská nemůže jít na záchod támhle do hospody?“ Zachytit malé tvorečky, kteří se hemží, chce nebetyčnou trpělivost. „A taky fígle, nosila jsem třeba mravencům med a oni kolem té sladké kapky udělali kolečko a mlsali.“ Za sérii mravenců kolem medové kapky nazvané Mravenčí taneček získala Veronika Souralové 2. místo v diváckém hlasování soutěže Czech Press Photo 2003. „Protože jsem začala používat ke zpracování snímků počítač, začala jsem si s obrázky hrát. Objevila jsem tak nový svět, který mi umožnil spojit fantazii s fotografickými tématy, která jsou mi nejbližší.“ Zrodila se nová dimenze tvorby Veroniky Souralové – počítačové koláže, kdy spojuje svět dětí a svět hmyzu. „Nejdřív jsem začala zpracovávat jednotlivé nápady, Víťu v helmě a brýlích jsem posadila na pařez a řekla mu, ať si představí, že je pilotem. Pak jsem na počítači vyřízla postavu Víti a posadila jej na vážku, kterou jsem fotila den před tím. Podobně jsem nutila Natálku, aby lezla po žebříku a představovala si, že leze po noze pavouka.“ Obě fotografie později použila do pohádkové knížky Jeden den v mraveništi s napínavým příběhem dvou dětí, které Krakonoš na jeden den zmenší do velikosti mravenců (psala i text knihy). Koláže také prezentovala na své putovní výstavě Kouzlo mravenčí říše. „Po mravencích mne zaujali motýli, oni mají tu úžasnou přeměnu, kdy se z housenek zakuklí a pak se z ohyzdné kukly vyklubou v půvabného motýla. Ten okamžik trvá jen hodinu, za kterou z mokrých zplihlých hadříků vzniknou krásná pevná křídla. Hrozně jsem tohle chtěla vyfotit. Vždycky jsem ale tu správnou chvíli propásla. Už jsem z toho úplně šílela a dokonce jsem si kukly vzala i na výlet do Francie. Na dálnici u Paříže koukám, že kukla praská. A tak celá česká kolona musela zastavit a počkat, až si Souralová nafotí vznik motýla.“

Oleg Homola, publicista